Je duben 1944. Louis Aerts pracuje na farmě svých rodičů, když se před ním náhle objeví tři američtí letci, sestřeleni nad Nizozemskem. Jsou vyčerpaní a hladoví a mají u sebe vzkaz v holandštině:
„Můžete nám pomoci? Jsme tři Američané. Máme hlad a přišli jsme pěšky z Holandska. “
Louis a jeho žena Maria se o muže postarají a ukryjí je před německými vojáky. Po čtyřech nocích letci pokračují v cestě. Louis a Maria věří, že nebezpečí pominulo, ale jsou zrazeni.
28. června dorazila SiPo (Sicherheitspolizei) do Hoeve de Ploeg v Herseltu a hledala Louise. Ten se dokázal schovat ve stodole, ale když ho Němci nemohli najít, odvedli místo něj Marii a Louisova bratra Franse.
Louis uprchne do domu svých tchánů. Společně se rozhodnou, že by se neměl vzdát, protože věří, že Maria a Frans budou nakonec propuštěni.
Maria a její švagr Frans jsou naloženi do vlaku směřujícího do Německa. Ženy jsou poslány do jiného koncentračního tábora než muži, ale jsou vystaveny stejnému zacházení: jsou svlečeny, oholeny na hlavě a jejich těla jsou dezinfikována. Dostanou uniformu a číslo. Od té chvíle je Maria vězeňkyně číslo 51015.
Život v táboře je drsný. Ženy se navzájem podporují, kdykoli to jde, a před spaním společně zpívají, aby si udržely dobrou náladu.
Těžké podmínky si však vybírají svou daň. Maria trpí hladem, je vyčerpaná a onemocní. Krátce nato dostávají všechny ženy rozkaz opustit tábor pěšky. Maria je příliš slabá na to, aby mohla jít, a zůstává pozadu s ostatními nemocnými vězni.
Brzy nato umírá. Je jí teprve 24 let.
O několik dní později je tábor osvobozen Rudou armádou.
Tento příběh byl přeložen automaticky a může obsahovat chyby. Zobrazit anglický text
