Uprostřed noci provedli agenti německé gestapo razie v několika domech v Tessenderlo a zatkli Frederica, Petruse, Franse, Alberta a Jozefa, všechny členy odbojové skupiny BNB. Jsou obviněni z odbojové činnosti a z pomoci lidem v úkrytu, deportováni do Německa a rozesláni do různých pracovních a koncentračních táborů, z nichž se již nikdo nevrátí.
10. května 1944 posílá Frans z vězení v Antverpách dopis své těhotné manželce: „Jak se máš, Vitaline? Doufám, že až dostaneš tento vzkaz, dítě už bude na světě a že všechno dopadlo dobře. Neptej se mě, jak se kvůli tomu cítím; ta myšlenka mě trápí dnem i nocí .“ Právě toho 10. května se narodil jejich nejmladší syn.
Vitaline stále věří v Fransův návrat. Několik let po válce dokonce nechala vyfotografovat svou rodinu, aby Frans mohl vidět, jak děti vyrostly, i když neměla adresu, kam by fotky mohla poslat…
Oficiální zpráva zní: „Zemřel vyčerpáním během transportu.“ To se o svém manželovi dozví po válce. Aby se dozvěděla více, hledá svědectví přeživších. Skládá dohromady útržky informací, ale je jich málo: „Frans byl úplně vyčerpaný, když jsem ho viděla naposledy .“ „Nikdy jsem neviděla, že by s ním někdo špatně zacházel, ale podle jeho zranění jsem poznala, že byl vystaven těžkému týrání .“
Stejně jako v případě Vitaline zůstávají mnoha rodinám hluboké nezodpovězené otázky. Přeživší z táborů se snaží informovat příbuzné co nejpřesněji, ale svědectví jsou někdy matoucí nebo si protiřečí. Lidé prožili tolik hrůz, že je pochopitelné, že se vzpomínky prolínají a data se zaměňují.
Zemřel Frans na vyčerpání během transportu mezi dvěma tábory? Nebo byl během toho transportu zastřelen, jak naznačuje jedna zpráva? Vitaline a jeho pět malých dětí se to nikdy nedozví s jistotou.
Tento příběh byl přeložen automaticky a může obsahovat chyby. Zobrazit anglický text
